Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. V mém případě to bylo zřízení si Živnostenského listu, zakoupení podlahového kobercového stavu a rekvalifikace samo-domo za pochodu. 
Jasně, že to nebylo žádné prudké hnutí mysli, něco ve smyslu mávnutí kouzelným proutkem. Jen jsem se souhrou okolností stala klientem úřadu práce, zjistila, že přesně dle úsloví "nejlépe se pochválím já", se buď zaměstnám sama, nebo se naučím pást. Probrala jsem sama v sobě, co vlastně všechno umím (osobnostní audit se tomu říká) a co bych mohla světu nabídnout a co by mne asi tak mohlo uživit (průzkum trhu jsem spáchala). Zjistila jsem, že toho sice umím hodně, ale je to k neuživení. 
Byla jsem zralá na bilanční sebevraždu. Ale při soukromém průzkumu trhu jsem objevila dírku na trhu. Nikdo v republice netká koberce z obnošeného textilu. Ty starý poctivý vzpomínkový hadráky, co se tkaly na Oravě... Hmm, tkaní koberců... Tkaní... Kdo umí štupovat fusekle, tak vlastně umí tkát. A já UMÍM štupovat fusekle! Riskla jsem to. Investice do stavu - prvních pár běhounků - první trh, ó, líbí se - cesta na Úřad práce, cesta na Živnostenský úřad, šmarjá panno, je ze mne volnonožec.
Postupně jsem se protkala k regionálnímu ocenění Hanácké vérobek. Vážím si ho převelice. Uděluje se jen jednomu řemeslníkovi a jen na jedno (ano, každý jich umí víc) řemeslo. Podmínkou je žít a tvořit na území Hané a práci neflákat. Hanécké vérobek je především pečeť kvality. Ocenění není doživotní, když řemeslník poleví na kvalitě práce, je mu odebráno.
Od hadrových koberců jsem začala pokukovat po složitějším tkaní - a doma přibyl další podlahový stav. 
Požádala jsem o členství ve Sdružení lidových řemeslníků a výrobců a úspěšně prošla přijímacím řízením.
Doma přibyl další podlahový stav.
Začala jsem hledat místo, kde bych mohla spojit prodejnu s dílnou.  Přerov, Prostějov. Byl mi nabídnut prostor pro vybudování ateliéru, ano, přesně toho, co jsem chtěla a hledala, v Olomouci. Nabídka, která se neodmítá. Genius loci, luxusní plocha, Olomouc se rozprostírá u nohou. Vnější fortifikační věnec Olomouce, pevnost Fort XVII v Křelově.
Složila jsem rekvalifikační zkoušku a stala se certifikovaným tkalcem.  Poletuji mezi stavy doma i v ateliéru. Protože tkaní je návykové a u mne závislost vznikla prakticky při prvním prohození útku prošlupem. 
Hadráky jsou stále mojí vlajkovou lodí, ale pomyslnou flotilu tvoří další plavidla. Viz obsah stránek a nabídka shopu.