Červený Kostelec

Jako předvádějící řemeslník v doprovodném programu k  Mezinárodnímu folklornímu festivalu v Červeném Kostelci jsem se chtěla přihlásit už před lety. Napřed jsem neměla odvahu, pak jsem jí nějak posbírala, ale přišlo covidové bláznění a svět už nebyl jako dřív. Někde ty dva roky převážně nekompenzovaných ztrát, protože strana a vláda, teda WHO a ministerstvo zdravotnictví rozhodlo, že vyhláška je víc jak zákon a obecná předposranost a neznalost práva... nakonec není to tak dávno a všichni si ten podivný čas pamatujeme, ekonomicky zlikvidovali pořadatele, někde to zabalili řemeslníci a pořadatel se před další ztrátou chrání trvalým zrušením už před covidovými časy rozpačité akce či z ní udělal nějaký typ lidové žranice, kam s řemeslem jede jen masochista.
Po Covidu jsme všichni přeživší byli podivně rozháraní a podepisovali jsme smlouvy bez většího rozmyslu a pohledu na mapu. Na jednom z pocovidových jarmarků jsem se potkala s Terezou Kalinayovou. Nesmírně pracovitá a multifunkční žena, jukněte se na její práci do Ateliér Rézika. Na hadrové panenky Malenky má certifikát regionální značky Kladské pomezí a čaj z termosky zdobené jejími kresbami a pitý z hrnku s tímtéž motivem projasní a prohřeje zimomřivou chvilku kdekoliv. A Terezka zajišťuje v Červeném Kostelci právě řemeslníky na jarmark. Slovo dalo slovo, popis řemesla i nabídka zboží bylo zbytečné, však jsme tři dny makaly prakticky vedle sebe...
Vloni jsem jela do Červeného Kostelce a byla jsem nadšená. Mám fůru vzpomínek, fotek, pár veselých historek "z natáčení". Letos jsem jela znovu a červenokostelecký prodloužený víkend ve mne bude rezonovat ještě hodně dlouho.  Asi nejdéle budu vzpomínat na tanečníky z Taiwanu. Byli jsme ze sebe "odvaření" navzájem. Soubor měl oblečení z ručně tkané bavlny a lnu a plátnová vazba byla zdobena pruhy rypsu a hrátek v lomeném kepru v polohrotovém návodu. Na stánku jsem měla identicky tkaná vlněná ponča a bavlněné ubrousky. Plus na pódiu soubor předváděl i předení na vřetánku, navíjení příze na motovidlo, tkaní pásku bez nutnosti stavu.
Určitě hodně dlouho nezapomenu na francouzský soubor, jak jejich mistrné ovládání chůd, tak jejich kroj odněkud z Pyrenejí. Hlavně jejich kožešinové vesty. Vím, však tkám, že karpatští (a začínáme horský oblouk již v Beskydech) ovčáci nosí kožichy tkané. Jejich výhoda je relativně nízká hmotnost, neprofouknutelnost, nepromokavost, měkkost a bezproblémové sušení v případě pádu do potoka nebo jiné mokro durch und durch nehody. Byla jsem zvědavá, zda kluci pyrenejští to mají také tak. Nemají. Vestičky mají kožešinové ze stažených oveček. Ovšem tedy ta domluva předpůlnoční, zda živá nebo mrtvá ovce a zdůrazněná ukázkou vesty z guby... asi i i hoši budou mít doma co vyprávět. Mimochodem, Gruzínci - též mrtvá ovce.
Jsem nabitá pozitivnem na dlouho dopředu. A utahaná na pár dní odpočinku v kuse. Ale už dnes se těším na za rok. Do Červeného Kostelce na Mezinárodní folklorní festival. A děkuji Tereze i ostatním pořadatelům a zajišťujícím za jejich skvělou práci.